Moc se nebavíme. Jsme jen iluze velikosti

Podivná atmosféra kolem Spurs v posledních letech mě přivedla k myšlence, zda nemáme zkreslený pohled na náš fotbal a celkovou klubovou kulturu jako takovou.

Od fanouška po sportovního ředitele si hýčkáme klamný pocit, že si jakousi automatikou zasloužíme dobré výsledky a místo kdesi nahoře. Naopak – všeobecně se mezi týmy v tabulce i mezi hráči už dlouho ví, že jedině doktor Tottenham si přes své vykrmené břicho nevidí pod nohy a díky léta pěstované nadutosti dokáže ve správný čas ostatní skvěle „léčit“. Všichni už věří a vědí, jak snadno se necháme porazit. Hráči i my diváci jsme ztratili velkou část odvahy a sebejistoty, že něco dokážeme – už v to jen tak nějak doufáme. Hodně doufat může jako kouzlo na okamžik zapůsobit a snad i díky tomu zvládneme jedno finále. Rozhodně to ale nemůže být pevný základ pro hluboce zakořeněnou vítěznou mentalitu a všeobecný respekt. Audere est facere – To dare is to do – motto klubu hlásá odvahu, ne naivní víru.

Superhrdina? Ani náhodou

Nejen tradičním rivalům jsme už delší dobu spíš pro smích než pro uznání. Ne primárně proto, jak hrajeme, ale protože znovu vidí zblízka karikaturu našeho vnímání vlastních kvalit – komiksovou postavičku s nafouknutými svaly, o které si jen ona sama myslí, že je superhrdina. Pak už je skoro jedno, v jaké sestavě, formě nebo taktice proti nám kdokoli nastoupí – pro úspěch stačí mít v hlavě příběh naší grotesky.

Na velký klub si spíš jen hrajeme. Samozvané pasování na úspěch je efektně zapentlené do krabičky vesmírného tvaru plné turistů s bombastickou reklamou na koncert. Velký klub ale vypadá jinak. Nepoužívá fanoušky jako prostředek k prosperitě, ale prosperuje díky nim. Velký klub vyroste z loajality vůči těm, kteří ho podporují, ne z rozmáchlých gest po vzoru někoho úspěšného. Možná to zní jako protimluv, ale právě z takového respektu se rodí sebevědomí, bez kterého se nedá hrát ani vyhrávat – a které nám všem už více než dekádu postupně ubývá.

Už dávno nejde jen o fotbal

Už dávno jsme jako klub ztratili respekt i mimo hřiště. Pro mnohé činitele se náš bývalý chairman stal zneužívanou pomůckou k lepšímu a „solidnímu“ jednání s někým dalším. Chladnokrevného vyjednavače zbavila měnící se všeobecná kultura jeho silných stránek. Posledních pět let přestupů tak kvůli jeho aroganci a neústupnosti vyznělo především na domácím trhu jako fiasko. Na druhou stranu to byly právě tyto vlastnosti, díky nimž se tuctový projekt dostal na mapu nejprestižnějších značek světového obchodu. I v těchto sférách by ale hnacím motorem byznysu mohl zůstat sport a jeho podstata – bavit a spojovat lidi.

Vazby a propojení v klubu jsou však přetrhané. Vedení řeší obrat, hráči svou image ve virtuálním světě, diváci úbytek radosti ze hry. Zástupy trenérů se to pak pod obrovským tlakem snaží slepit dohromady. Pokud se to ale zpětně nespojí v původní vášeň pro fotbal jako takový, nebudeme cítit, že je klub zdravý a svébytný. Atmosféra domácích zápasů je slabá a nezdravá hned na několika úrovních. Fanoušci už delší dobu cítí, že jsou pouze součástkou mixéru na peníze, a adekvátně tomu přestali důvěřovat otci-konstruktérovi.

Podpora je podmíněna zásluhami

Reciprocitu špatné nálady ale odmítám na úrovni mezi jedenáctkou na hřišti a diváky. Až hráči něco předvedou, divák se jim s radostí odmění. V žádném vesmíru to není jinak. Klub bez diváků umírá, ne opačně. Když pak od emocí, které na stadionu zbyly, pohlédneme zpět ke strojovému shrnutí nabídky a poptávky, vyjde nám že za nejdražší vstupné na ostrovech dostává návštěvník akorát hezký výhled na zelenou trávu a rychle natočené pivo. Bohužel nic navíc. Forma pomalu postrádá svou funkci.

Týmu i celému klubu chybí živost a jiskra, protože postrádá jasně čitelnou identitu, za kterou bychom se dokázali svorně postavit. V rámci celé mnohovrstevnaté hierarchie a marketingu s obrovským důrazem na detail by přece vedení mělo takovou identitu pěstovat, neustále ji zdůrazňovat, místy i přehánět a díky ní pak synergicky se svými fanoušky mířit k úspěchu. Místo toho však klub mezi námi spíše rozvíjí letargii a odevzdanost. Vysvětlení problémů a představení jasné koncepce, kam směřujeme a hlavně jak toho společně dosáhneme, je nahrazeno směšným pamlskováním v podobě šály nebo trička pro nejvěrnější na výjezdu někam za polární kruh.

Fotbal má bavit

Za posledních pět sezón snad kromě Bilbaa nevnímám zápasy ani přímo na stadionu jako zábavu, která má flow. A vůbec k tomu není třeba soupeře nějak strojově porážet. Prohrávat v průběhu zápasu dodá celé scéně skvělý náboj a může z hráčů i diváků dostat to nejlepší. U nás to ale bohužel už pravidelně znamená spíše křeč a pasivitu. Týmu snad ani nechybí snaha nebo nabuzení, ale na hřišti to nakonec vyznívá spíš jako agresivita zraněného a vystrašeného zvířátka než jako pevná síla a odvaha se zakousnout a někoho přetlačit.

Je extrémně náročné se každou sezónu snažit zajistit úspěch ideálně ve více soutěžích, začleňovat do týmu odchovance, uspokojit fanoušky hvězdami, být atraktivní na trzích po celém světě, a to vše dohromady udržet v rozpočtové rovnováze bez magnátova bezedného pumpování. Infrastruktura pro takové fungování je připravena snad nejlépe na světě a za tuto práci v poslední dekádě si vedení klubu rozhodně zaslouží uznání. Není už tedy v pořadí obrátit se k troše fotbalové radosti a zábavy? Krok po kroku by to snad jít mohlo.

Několik dat (před zápasem se Sunderlandem:

Z posledních 22 domácích ligových zápasů jsme vyhráli 4× – MU, Burnley, Saints, Brentford. Žádný z těchto týmů nebyl toho času v první polovině tabulky.

V 17ti zápasech této sezóny bylo naše xG vyšší než 1,0 pouze v 7mi případech. Vybrané výkony: Cherries (H, prohra) 0,17; Wolves (H, remíza) 0,88; Leeds (A, výhra) 0,55; Chelsea (H, prohra) 0,05; Arsenal (A, prohra) 0,07; Forest (A, prohra) 0,37.

V této sezóně produkujeme průměrně 3,2 střely na bránu – nejméně za posledních 23 let.

V tomto kalendářním roce máme 11 domácích proher – nejvíce od roku 1994.

Od sezóny 20/21 do poloviny 25/26 jsme v lize sehráli 18 derby proti Arsenalu a Chelsea:
3V – 12P – 4R, celkové skóre 18:34, venku jsme získali za pět sezón pouze 2 body.

Ze 125 domácích ligových zápasů na novém stadionu máme bilanci 70V – 40P – 15R, tedy 56% výher. Pro některé držitele permanentek je to 380 £ (přes 10 tis. Kč) za jednu výhru.

Ve více než 130 domácích ligových zápasech před přesunem na nový stadion činil podíl výher 61 % (s manažery jako Sherwood, AVB atd.).

K současnému manažerovi:

Odvaha, nasazení, energie – slova, která od trenéra slyšíme na každé tiskovce. Na hřišti ale bohužel vidíme všechno možné, jen ne pasáže nebo náznaky výše zmíněného. Tyto proklamace jsou v přímém rozporu s jeho velmi konzervativním vnímáním hry. Frank je precizní v nastudování soupeře a dokáže se na něj dobře připravit. Rozhodně ale není odvážný ve smyslu udávání tempa hry, improvizace nebo reagování na vývoj zápasu. Taktické principy staví jako reakci na soupeře, nikoli na vlastní herní styl.

Základem jeho strategie je opatrnost, se kterou slavil mnoho úspěchů a která vedla k obdivuhodné konsolidaci Brentfordu. Chápu, že po Angem a 17. místě v lize bylo třeba znovu nahmatat pevné základy a v tomto ohledu mohl být Frank dobrou volbou. Klub však pod hlavičkou nového generálního Venkateshama vyhlašuje atraktivitu, dominanci a soudržnost. V těchto aspektech je Frank volbou vyloženě špatnou. Byl to on, kdo řekl, že velkým riskem ve hře je vůbec neriskovat. Není to ale on, kdo tato slova přetavuje v činy na hřišti. Za solidnost a protrpěnou nudu máme nejhorší bodový zisk za posledních 15 let. Není to účelné a už vůbec ne zábavné.

Trenérovi se možná zdá neakceptovatelné, že někdo z diváků bučí na své hráče. Po domácí impotenci s Chelsea máme při reparátu v NLD čtyři doteky s míčem ve vápně Arsenalu. Čekal bych, že v dalším domácím zápase s Fulhamem, soupeřem s nejhorší venkovní bilancí v lize, ukážeme sílu. Místo toho po šesti minutách prohráváme o dva góly. Další hodinu pak trvá, než alespoň opticky převezmeme kontrolu nad hrou. Proti Forest jsme se raději pokusu o aktivitu úplně vzdali, Liverpool pak obdarujeme klukovskou nedisciplinovaností. Jestli je něco neakceptovatelné, pak je to pro mě tento přístup. Nesouvisí to už ani s taktikou, sestavou nebo momentální formou. To je čirá arogance a nepokora všech zúčastněných.

Myslím, že se musí něco změnit. Pět vynikajících a úspěšných trenérů v pěti sezónách u nás mnoho nezměnilo. Možná chtěli měnit tolik, že výsledek je v nekonečné spirále pořád stejný. Snad to pod novým ředitelstvím konečně začne někam směřovat. Osobně bych přivítal méně slov a více činů – skrze celou strukturu klubu. Paradoxně to říkám na závěr nejdelšího textu, který jsem kdy na toto téma napsal.

pro CzechSpurs napsal Pavel Špringl a my mu za to moc děkujeme!