Věří Levy znovu naivně v kouzlo týmu, co udělal úspěch?

Už v sobotu čeká Tottenham první ligové utkání nového sezóny proti Burnley, ještě předtím pak Superpohár proti PSG. Začátek nové éry pod Thomasem Frankem může pořádně bolet a odhalit velké problémy. 

Je to sice už šest let, ale věrní fanoušci Spurs si to jistě pamatují. Mauricio Pochettino dostal Tottenham do finále Ligy Mistrů, které skončilo prohrou po nešťastné penaltě. Tehdy chyběl kousíček k úspěchu a všichni jsme tak nějak věřili, že trofej je velmi blízko. Jenže ačkoli bylo třeba tým okysličit a přivést skutečnou kvalitu, následné přestupové období bylo velmi slabé. Příchody Ndombeleho, Lo Celsa ci Sessegnona nebyli úspěšné a argentinský stratég na to doplatil. 

Konec Pochettina a mnoho hluchých let

Neaktivita na trhu se krutě vymstila a Pochettino, který do té doby s Tottenhamem doslova kouzlil, byl jen půl roku po postupu do finále Ligy Mistrů odvolán. Novým trenérem Spurs se poté stal jeden z nejúspěšnějších trenéru současnosti Jose Mourinho, což mnozí fans nesli velmi nelibě.

Portugalský „Special One“ vydržel na lavičce našeho milovaného klubu jen sedmnáct měsíců. Odvolán byl v polovině dubna roku 2021, paradoxně jen pár dní předtím, než měl vést Kohouty ve finále League Cupu proti Manchesteru City. A všichni dobře víme, jak skvěle podobné zápasy vždy portugalský trenér zvládal. Týmu se dočasně ujal Ryan Mason a i když určitě udělal maximum pro úspěch, trofej se nám tehdy získat nepodařilo. 

„V osobní rovině jsem si s ním práci užíval, ale lituji, že věci nefungovaly, jak měly. Každopádně tu bude vždy vítán a chtěl bych mu tímto i jeho spolupracovníkům poděkovat za práci,“ okomentoval tehdy jeho odchod Daniel Levy.

Dostal jen pár měsíců

Ryan Mason v pozici „interim“ kouče vydržel jen pár měsíců a do pozice lodivoda Tottemhamu se dostal charismatický Nuno Espírito Santo. Ten přišel s dobrým renomé z Wolves, s nímž byl schopný generovat výsledky a předvádět hezký fotbal. Jenže jako trenér Tottenhamu shořel jako papír. Možná to bylo proto, že dostal málo času, možná to na něj bylo až moc velké sousto. V každém případě byl ale odvolán jen pět měsíců poté, co ho Daniel Levy do pozice trenéra Spurs dosadil. 

Levy v dalším období vsadil znovu na osvědčenou kvalitu a do pozici trenéra dosadil Antonia Conteho. Ten byl známý tím, že kamkoli přišel, tam byl úspěšný. V první sezóně dokázal z hráčů Spurs vytáhnout maximum a udělal 4. místo v lize, na čáře během zápasů byl hodně temperamentní a virálně úspěšnou „Conte cam“ si mnozí fanoušci, včetně mě, rychle zamilovali. 

Už když do klubu přicházel, samozřejmě se vědělo, jakou má povahu. Nebyl to zrovna trenér s pokerfacem, spíš někdo, kdo se nebojí říct věci tak, jak jsou. Jeho angažmá skončilo krátce po jeho legendárním prohlášení, na kterém je zpětně možná víc pravdy, než jsme si tehdy byli ochotni připustit. 

„They don’t want to play under pressure, they don’t want to play under stress. It is easy in this way. Tottenham’s story is this. Twenty years there is the owner and they never won something but why?

Až příliš naivity

Klub následně vedli jako interim coaches Cristian Stellini a znovu Ryan Mason. Počínaje 6. červnem se pak trenérem Spurs stal Ange Postecoglou a začátek jeho angažmá byl jako ze říše snů. Jeho fotbal bavil a přinášel i výsledky, jenže postupně se začaly odkrývat jeho nedostatky. Zejména šlo o taktickou nevyzrálost, ž čehož pramenilo časté přetěžování stoperů a jejich zranění. 

Ligové výsledky začaly být horší a horší, vše pak skončilo 17. místem v Premier League v rámci ročníku 2024/2025. Rád bych podotkl, že následující příčka už znamená sestup, ale to všichni dobře víme. Angemu se ale podařilo něco, co se naposledy stalo v roce 2008, tedy vyhrát se Spurs trofej, konkrétně Evropskou ligu. Takový úspěch tu nebyl dlouhých sedmnáct let. 

Opakujeme znovu stejné chyby?

I když Postecoglu přinesl do našeho trophy cabinetu jeden nový exemplář, po sezóně byl jako hlavní trenér odvolán a nahrazen Thomasem Frankem, který do klubu přišel jako geniální stratég, který doslova kouzlil s Brentfordem. Zatím se jeho angažmá u nás moc hodnotit nedá, nicméně příprava jasně ukázala, jak moc práce bude muset s týmem udělat. 

Situaci mu značně komplikují zranění, zejména pak James Maddison, který si pravděpodobně v této sezóně nekopne do míče v ostrém zápase. Klub navíc opustila legenda Heung-Min Son, který už sice po herní stránce patrně neměl klubu co dát, ale zmizela část jeho tváře. 

Čekání na zázrak

Současná situace značně připomíná tu z roku 2019. Opět jsme po úspěchu a tak trochu to vypadá, jako kdyby vedení v čele s Danielem Levym mělo pocit, že současný kádr má na to, aby na triumf v Evropské lize navázal i úspěchy v PL a Lize Mistrů. Ačkoli jednoznačně potřebuje posílit na mnoha postech, tak je současné přestupní období znovu mimořádně za očekáváním. 

Můžeme si gratulovat za to, že přišli Kudus a Palhinha, nicméně naše klíčové problémy nejsou vyřešeny. A pokud neposílíme na pozici playmakera a útočníka, dost možná náš čeká podobné trápení, jako v minulých sezónách. Thomas Frank je sice stratég a určitě nenechá hrát tým tak naivně, jako Ange Postecoglou, ale zároveň neumí zázraky na počkání. 

Pokud se podíváme pravdě do očí, tak současná špička Premier League je kvalitou kádru na míle daleko od toho našeho. Liverpool, Arsenal i Chelsea mají za sebou skvělé přestupové období. Manchester City možná brzy dotáhne přestup Rodriga a rovněž může být spokojen. Aktivní na trhu byl třeba i Manchester United či Everton. Kádr pohromadě udržel Crystal Palace a sílu ukázal včera v zápase proti Liverpoolu v rámci Community Shield. Přestupní období stále trvá, nicméně pokud má Thomas Frank skutečně trénovat tým, co má mít potenciál na to uspět, pak to bude znamenat vysoké náklady, pravděpodobně přesahující 100 milionů liber. A tolik peněz Daniel Levy pouští jen nerad…